ROZHOVOR: My Cooking Diary

ROZHOVOR I KATEŘINA SAINT GERMAN I MY COOKING DIARY I BLOGERKA I SVATBA

Autorku úspěšného foodblogu My Cooking Diary, které nikdo neřekne jinak než Kačí, potkala redaktorka Zuzka přesně před rokem. A ano, měla na sobě tehdy svatební šaty. Do té doby byla Zuzka jednou z čtenářek jejího blogu a milovnicí jejích instastories, ve kterých otevřeně a upřímně sdílí se svými fanoušky všechno, co prožívá a co ji čeká. Zuza myslela, že na té svatbě ji nemůže nic překvapit. Pletla se. Překvapilo ji tehdy úplně všechno...

Seznamte se s Kačí. Vítězkou ankety Czech Blog Awards 2017 v kategorii Food, autorkou kuchařky, která se brzy po jejím vydání stala bestsellerem, blogerkou, kterou na sociálních sítích sleduje více než 200 000 lidí. A přesto všechno také s obyčejnou holkou, manželkou a kuchařkou, která zkrátka ráda vaří pro své blízké.

Od vaší svatby uplynul jeden rok. Za tu dobu jsi stihla vydat kuchařku a objet s ní celou republiku, cestovat do různých koutů světa, uspořádat velkou foodblogerskou akci... Zdá se, že nemáš limity. Odkud bereš energii do všech těchto věcí? Když to tak poslouchám, tak je toho fakt celkem dost (smích). Nejnáročnější bylo období, kdy jsem se věnovala svatbě a kuchařce. Ty přípravy se prolínaly a bylo toho fakt hodně. Ale jak říkáš, snažíme se co nejvíc cestovat a na cestách nabereme vždycky energii do další práce. Cestování je pro nás totiž největší relax, i když fyzicky si člověk vlastně vůbec neodpočine. Neumíme totiž bejt na jednom místě ani na dovolený (smích).

Tvoje kuchařka má obrovský úspěch a koupily si ji davy lidí po celé České republice i v zahraničí. Tušila jsi, že se jí po půl roce od jejího vydání prodá více než 10 000 kusů? Mám strašnou radost, že se kuchařka tak prodává a hlavně, že z ní všichni opravdu vaří. Účelem nebylo udělat nejlepší kuchařku na světě, ale kuchařku, ke který se člověk bude rád vracet. To, že se to povedlo, mě těší fakt nejvíc. A samozřejmě taky fakt, že je moje kuchařka bestseller i bez toho, aniž by se prodávala v knihkupectví nebo kdekoliv jinde. Kuchařka je totiž k dostání jenom na mým e-shopu.

Během tvorby kuchařky jste s Adamem připravovali svatbu. Tvoji fanoušci se ale o tom, že sis nechala změnit příjmení, dozvěděli až po obřadu prostřed- nictvím sociálních sítí. Jak zvládáš oddělovat osobní život od toho, který známe z Instagramu? Moc to nezvládám a hádám, že právě proto mě lidi rádi sledujou. Se svatbou jsem to ale oddělit musela, protože by to byl hroznej nápor jak od sledujících, tak od firem, který by se snažily mi posílat nejrůznější nabídky spojený se svatbou. Chtěla jsem se tomu upřímně vyhnout, tak jsem zvolila variantu, že to bude tajemství až do poslední chvíle a já si tak vyberu v klidu všechno podle sebe.

Jak dlouho ses věnovala svatebním přípravám a na co jsi kladla největší důraz? Že se vezmeme, jsme si s Adamem řekli na konci června. A prvního zaří jsme se brali. Moc času opravdu nebylo, ale jsem za to zpětně strašně moc ráda. Když vidím, jak na to maj některý nevěsty celej rok a změní desetkrát výzdobu, menu i šaty, tak bych se zbláznila. Takhle se všechno muselo rozhodnout hned a neměnila bych. Největší důraz jsem kladla na jídlo, jak jinak. Chtěla jsem to mít netradiční a čistě takový, jak to chutná nám.Koordinaci i celkový koncept svatby jsi přenechala holkám z Yes&Yes.

Bylo to dobré rozhodnutí, nebo bys spolu s družičkami zastala jejich práci sama? Bez holek by to vůbec nebylo možný zvládnout. Holky kývly na naši svatbu v době, kdy měly už plnou sezónu, a i tak do toho daly 200 %. Upřímně si myslím, že bez holek by ta svatba nebyla ani z půlky taková. Maj největší cit pro detail i design a hlavně skvěle zvládly organizaci. Naše svatba byla pak náročná hlavně psychicky kvůli počasí. Pozdě večer před svatbou jsem odcházela za stodoly, kde byly rozházený židle, stoly a ani kus dekorace. Chtělo se mi brečet a bylo mi to už i jedno. Když jsme pak s Adamem oddělali druhej den před obědem závěsy a já viděla tu neskutečně nádhernou stodolu plnou světýlek a svíček, rozbrečela jsem se, jak mě to dojalo. Holky nás podržely jak psychicky, tak zároveň odvedly nejlepší práci.

Spolu s Adamem jste místo svíčkové se šesti sáhli po závitcích z vietnamského bistra Bánh Mì Makers. Proč zrovna asijská kuchyně? Obecně milujeme asijskou kuchyni, Asii jsme z velký části i procestovali a máme k ní prostě vztah. Když jsme se sami sebe ptali, co bychom si nejradši dali k obědu, odpověděli jsme si, že by to bylo něco vietnamskýho. Nepřemýšleli jsme v tu chvíli nad tím, jestli to budou všichni jíst nebo ne. Chtěli jsme si to užít hlavně my.

Jak na netradičně pojaté svatební menu a hůlky na prostřených stolech reagovali vaši hosté? Bylo strašně zábavný tohle pozorovat. Jak si dědové a babičky sedali ke stolům a obraceli hůlky v rukách. Jak děti vzaly letní závitky do ruky a ptaly se rodičů, jestli se to jí i s tím obalem. Nakonec všem neskutečně chutnalo a ještě si z toho odnesli kulturní zážitek (smích).

,,Když vidím, jak na to maj některý nevěsty celej rok a změní desetkrát výzdobu, menu i šaty, tak bych se zbláznila.”

V té době jsi byla s fanoušky denně v kontaktu. Bylo pro tebe těžké jim o svatebních přípravách neříct ani slovo? Určitě to těžký bylo, protože by pak líp pochopili, co jsem v tu dobu zažívala. Ale nelituju toho. Bylo na druhou stranu krásný si tím projít čistě s rodinou a přáteli.

Zmínila jsem svíčkovou se šesti. Jak se vlastně díváš na české svatební tradice? Mám dojem, že vaše svatba byla naprostým opakem typicky české veselky... Rozhodně nebyl záměr dělat z toho pravý opak, ale opravdu jsme hodně dali na naše pocity a na věci, co nám dělají radost. To, že z toho vzniklo něco netradičního, se stalo pak vlastně už tak nějak samo. A když jsme u toho jídla, svíčkovou jsem za poslední dva roky neměla ani jednou. Není to moje oblíbený jídlo, zato Bun Bo Nam Bo jím aspoň jednou do týdne. Navíc na svíčkovou by každej za pět minut po jídle zapomněl, ale takhle dodnes poslouchám, že na naší svatbě měl někdo nejlepší závitky nebo vietnamský bagety. Spousta z hostů začala pak pravidelně chodit do Bánh Mí Makers na obědy. Jde i o ten zážitek, ne jenom jídlo samotný.

Bahna bylo všude dost, to je pravda. Jak jste se deštivému počasí bránili? Máš nějakou radu pro budoucí nevěsty? Nebudu lhát, samozřejmě jsem si to několikrát před svatbou obrečela, ale nakonec si myslím, že by to bez deště prostě nebylo ono. Bylo to jak z filmu. Adam stál promáčenej u oltáře a čekal na mě. Já šla uličkou a brečela dojetím, jak tam stojí a jak se všichni ostatní smějou a radujou, i když stojí na dešti a jsou celý mokrý. Ten déšť ze všech dostal emoce, který by tam bez něj nikdy nebyly. Všechny nás to strašně spojilo, dojalo a díky tomu se vytvořila neopakovatelná atmosféra. Nedokážu to asi popsat. Sice jsem byla na větu „to vám prší štěstí“ už alergická, ale bylo to podle mě tak. Déšť navíc všechny spojuje dohromady na jedno místo a netvoří se takový ty skupinky po celým prostoru. Všichni tak tancovali ve stodole nebo se bavili na baru, a tím jela zábava až do rána.

Zpětně bych ten déšť za sluníčko prostě nevyměnila.Je něco, co bys teď, s téměř ročním odstupem, udělala jinak? Rozdvojila bych se, abych si to mohla užít se všema. Dodnes mě mrzí, že nemám s každým fotku a že s každým nešlo pokecat a zatancovat. Jinak bych neměnila vůbec nic.

Jak se ti žije s novým příjmením? Pocítila jsi nějakou změnu? Změnu jsem žádnou nepocítila. Pokud se teda nepočítá to, že nikdo není schopnej moje jméno správně napsat ani přečíst (smích). Taky se na něj každej hodně ptá, to se dřív nedělo. Jinak přechod do manželství u nás nezměnil kromě toho příjmení vůbec nic. Máme se pořád stejně rádi.

Kde se vidíš za rok a jaké výzvy tě čekají? Já nejsem moc plánovací typ. Nechávám věcem volný průběh, ale doufám, že konečně začnu dělat na druhý kuchařce. Chceme se taky s Adamem přestěhovat do většího bytu, to bych považovala za úspěch.
 
Šaty ze svatebního salónu ve tvém případě zvítězily nad šaty ušitými na míru. Co tě k této volbě vedlo? Upřímně? Nedostatek času. Kdybych neměla na výběr šatů jeden den ale půl roku, určitě bych si šaty nechala ušít. Tlačil nás ale čas a navíc jsem si ve druhým salónu hned vybrala šaty, co mi padly. Nechtěla jsem se ale něčeho ušitýho vzdát a nechala si od Veršatylu ušít šaty na večerní párty. Byla to sukně s tílkem a ručně háčkovanými aplikacemi. Dodnes ten outfit miluju! Věřím, že ušitý svatební šaty na míru musí mít svoje kouzlo, ale v tom bahně, ve kterým jsem tam pak běhala, by se jim stejně asi nelíbilo.

Text: Zuzana Bartíková, Foto: Archiv My Cooking Diary