ELIS MONSPORT I BOHÉMKA I ČESKÉ SKLO I OBJEKTY | ŠPERKY
BOHÉMKA. České sklo se jako svatební dar dává již tradičně. I když vázou z broušeného křišťálu nikdy nic nezkazíte, protože hodnotu časem neztrácí, existují i alternativy, které jsou víc „up-to-date“ a mladý pár, co má rád současný design a trendy, takové objekty jistě ocení. Příkladem může být tvorba Elis Monsport, která s klasickou rytinou pracuje daleko volněji, než bývá zvykem.
V portfoliu absolventky UMPRUM najdete plejádu váz, jak exaktních tvarů s rytinami, kterým Elis říká „tetování“, tak prolamovaných, jakoby zborcených tvarů, jejichž estetika je teď hodně populární. Nechybí ani objekty většího měřítka, které jsou už čistým art designem, například skleněný kabinet s broušeným vzorem nebo zrcadlová závěsná díla Above či Folds. Na své si přijdou i příznivci malého měřítka – to zastupují šperky, u nichž Elis preferuje pozlacení. Největší inspirací je jí autenticita přírody, krajiny, hornin a textur, které do své tvorby transponuje pomocí nejrůznějších řemeslných technik, nejenom zmíněného rytí.
Pokud člověk má o tvá díla zájem, jak postupovat?
Dobře se může zorientovat na mém webu, kde jsem u některých předmětů spustila i možnost přímé koupě. Některé jsou totiž hotové, vytvářené v menších sériích a podobně, nazvala jsem je ready-made. Najdete tam ale i ukázky mých návrhů na zakázku nebo samostatných uměleckých objektů. Kdo má zájem právě o takové specifičtější věci, toho ráda přivítám u sebe v ateliéru, kde jsou vidět díla v procesu, různé materiály, vzorky. Zájemce si udělá lepší představu, co nebo která kombinace ho oslovuje, probereme účel a často taková debata končí u návrhů na míru.
Ve studiu máš veškeré technologie, které potřebuješ?
Provádím tam rytí, vytvářím sádrové a jiné formy, kompletuji, odlévám. Samozřejmě mám ale dodavatele, například kovových součástí. Nemám také vlastní sklárnu, takže jezdím do Novotný Glass v Novém Boru. Když pracuji se Simaxem, pak do Železného Brodu, kde se sklo fouká a tvaruje podle mých návrhů. Představa, že jsem jen takový bohémský umělec-řemeslník je trochu mylná. Musím dost objednávat, přejíždět, převážet, je to celkem logistika a zátěž. Musím být sama sobě i projektovým manažerem.
Také asi nepracuješ jen na jednom projektu, že?
Ano, koncentraci rozbíjí i to, že většinou mám naráz rozpracované tak tři projekty. Zatím nemám asistenta, ale tuhle otázku celkem řeším. Potíž vnímám v tom, že po praktické stránce nemám moc úkolů, které bych mohla jen tak delegovat, moc postupů není a z povahy mé tvorby ani nemůže být nějak zautomatizovaných. Proto najít člověka, ve kterého bych měla důvěru i po tvůrčí stránce a s klidem na něj delegovala víc tvůrčích kroků, není jen tak. Navíc bych ho ráda odpovídajícím způsobem finančně ohodnotila, nechci počítat jen s nárazovou pomocí nějakých stážistů. Takže celkově je to citlivá otázka, ale praxe si jistě v budoucnu takzvaně řekne. Jistý deficit vnímám i v propagaci, zvlášť v zahraničí. Tam by se mi, a nejenom mně, ale hodně tvůrcům z mého okolí, hodil nějaký zkušený agent. Protože živit se art designem v České republice zatím není velké terno. Ale nechci to všechno nějak hrotit. Jedna kamarádka mne vždycky uklidňuje a říká: „Podívej, je ti teprve 27 let, nemusíš zvládnout všechno hned.“ A vím, že má pravdu, že často rozhodne osud – s kým se člověk na své cestě potká, jak se okolnosti propojí.
Chybí tu sběratelé?
V porovnání se západními zeměmi určitě. I v galerijním systému chybí subjekty, které by se art designu výhradně a kontinuálně věnovaly. Sice mám své podporovatele, což říkám raději než sběratele, protože lidi, kteří by investovali výhradně jen do českého autorského skla, vlastně neexistují. V tom je situace jiná než třeba v české současné malbě. Škoda také je, že u architektů a interiérových designérů bývají naše díla až poslední na seznamu. A když se seškrtává rozpočet, což se děje téměř pokaždé, jsme to my na konci řetězce, kdo jako první odpadává.
A co korporátní klienti, ti se o tento segment už zajímají?
Ano, to naštěstí ano. Dárky pro dlouholeté zaměstnance si u mě například nedávno objednala J&T Banka, podílela jsem se na vázách pro Footshop a Adidas Originals.
Jak bys vystihla svůj rukopis, co od tebe jako klient mohu čekat?
Miluji tu ambivalenci užitnosti a krásy. Když věc slouží, ale zároveň je to autonomní umělecký objekt. Baví mne hrát si s čistými tvary a rozbíjet je něčím organickým, jinou texturou. Velký důraz kladu na komplexnost objektů a jejich technické aspekty. Velmi důležitou součástí vývoje je pro mne proces tvorby. Především proto, že mě baví sledovat proměny materiálů, forem a vizuálna. Ale také miluji uspokojení, které mi přináší práce rukama.
Preferuješ nějaké barvy?
Oblíbila jsem si teď pokov a různé patiny na něm a tíhnu k tlumenějším barvám. Nejčastěji pracuji s křištálem, kovem, opalínem, což jsou všechno decentní materiály. Myslím, že takzvaně ustojí víc prostředí, a také existuje větší pravděpodobnost, že vkusově sednou většímu počtu lidí. Zvlášť jako dárek.
Zdá se, že i do těchto aspektů se propisuje tvoje inspirace přírodou. Mění se nějak, jak stárneš?
A víš, že mění? Víc si začínám všímat architektury, víc ji doceňuji, změnil se můj úhel pohledu na ni. Dřív jsem ji vnímala jako protiklad k přírodě, neměla ji zvlášť ráda. Ale teď si víc všímám jejích detailů, surovosti i něžnosti, různých průhledů, když jdu městem... jako bych si ve městě začala hledat a nacházet les, jenom v jiné podobě. Asi mne k tomu přiměla snaha se v metropoli aklimatizovat, nemožnost utéct do přírody, kdykoli bych chtěla.
A v ateliéru ti pomáhá něco udržet soustředěnou tvůrčí pozornost, nebo koncentrace přichází přirozeně?
Jednu dobu jsem byla závislá na hudbě, ale pak jsem si uvědomila tu podvědomou zahlcenost, kterou tahle další vrstva vjemů znamená, a postupně jsem hudbu eliminovala, teď si ji dávkuji. Nechci se jí nechat zbytečně unavovat. I tak se ve studiu v prvním zvukovém plánu děje dost věcí – stroje hlučí a nakonec i taková zdánlivě tichá práce se sádrou vytváří jemné zvuky.
Jak vypadá tvůj kulturní relax? Když jdeš do Národní galerie, před kterými díly se vždycky zastavíš?
Více o Elis se dozvíte na stranách MILE 17
text: Danica Kovářová | foto: Eda Babák, Tomáš Slavík, Anna Pleslová