LILIA KHOUSNOUTDINOVÁ I ŽENSKOST I RITUÁLY I SVATBY
Lilia po svatbě a před svatbou. Lilia jiná, než jaký je její mediální obraz. Lilia, kterou stojí za to číst. Lilia Khousnoutdinova.
Lilio, v tuzemsku vám asi všichni říkají křestním jménem, protože příjmení si prostě nedokážeme snadno zapamatovat nebo vyslovit. Vaše jméno – předpokládám, že i ve vašem rodném jazyce, znamená totéž, co moje. Lilie, popřípadě lotosový květ. Když jsem se to jako malá dívka dozvěděla, hned jsem si do sebe jeho krásu a výjimečnost začala promítat, našla jsem si historické nositelky toho jména a chtěla, aby mi byly inspirací. Pamatujete si na nějaký takový dávný okamžik, kdy jste hledala nebo našla svou výjimečnost?
Ráda si od vás nechám poradit seznam historických nositelek, zní to opravdu velmi kuriózně. Mě v této souvislosti asi nejvíc pobavilo, že hebrejsky se lilie řekne šošana, z čehož se vyvinulo velmi časté české jméno Zuzana. Takže ano, jmenujeme se, svým způsobem, stejně. Slovo „výjimečnost“ zavání určitým pokusem o nadřazenost. Možná bych tedy spíš použila výraz „jedinečnost“ nebo „vlastní autentická identita“. Nemyslím si, že jsem ji jakkoli cíleně hledala. Spíš jsem hledala sebe samu a to, co mi přináší radost, v čem cítím svou pravdu, jaká témata ve mně vzbuzují vnitřní chvění a v čem se cítím „doma“. Řekla bych, že hledám neustále a po cestě nacházím další a další střípky, které skládám do puzzle svého života. Zároveň předpokládám, že objevím ještě mnoho dalšího.
Jste přímo směsicí kultur. Která z nich podle vás nejvíc podněcuje vnímání kořenů, souvislostí o své osobě?
Ráda si představuji historii tatarského národa, obzvlášť díky vyprávění mé babičky a prababičky. Podle nich nebyly ženy v těchto kulturách tradičně druhořadými občany, naopak se vyznačovaly na svou dobu velkou rovnoprávností a bojovností. Obecně mě baví hledat v historii zajímavé a inspirující archetypy žen, už jen proto, že to pomáhá projasnit mýtus, že ženy historicky jen rodily děti a stály u plotny. Víme, že tomu tak nebylo a že ve všech dobách byly schopny nacházet způsoby, jak se prosadit i jinak, a to i navzdory právním a společenským řádům, které jim to znemožňovaly. Ostatně právě takové osudy zkoumáme v projektu Jsem žena, kde se díváme zejména na hrdinky, které tvarovaly dějiny Evropy, nebo také na ženy, které hrály důležitou roli z pohledu náboženského nebo spirituálního. Vykreslujeme širokou paletu ženských archetypů, které, se vší úctou k plotně i k rození dětí, ukazují i jiné osudy.
Jaké jsou nejdůležitější stavební kameny vaší osobnosti, které jste o sobě takto posbírala?
Asi jako každého i mě hodně ovlivňuje rodina, obzvláště předkyně – prababička, která přežila pracovní tábor, babička – houslistka, maminka – profesorka psychologie. Bezesporu každá z nich je mým základním stavebním prvkem. Velkou roli v mém životě hraje „sesterství“ neboli podpůrné vztahy s dalšími ženami, ženské kruhy. Veledůležité místo u mě vždy měly i láskyplné partnerské vztahy a pochopitelně také role matky. Svou roli hraje i cestování, například Bhútánské království, které mě velmi poznamenalo a nepřestává mě měnit ani po mnoha letech a mnoha návštěvách. Dále také jižní Francie, příběh Máří Magdalény a její sestry Marty či anglické pohanské svatyně. Historie, mytologie, ženská otázka, určitě porodnictví, ale i mé tři vlastní porody. V podstatě každý den a každé rozhodnutí se do mě více či méně otiskne. A ve finále se to vše točí kolem dvou základů; toho, co mě činí šťastnou a co dává mému životu smysl, což je milovat a tvořit. Svobodně a autenticky.
Kdy vás začalo zajímat téma rituálů? Vnímala jste je v dětství, nebo jste se k nim dostala teoreticky, třeba až v rámci studií?
S rituály jako takovými jsem se potkávala v rámci studia historie na Oxfordské univerzitě, kde jsem se specializovala zejména na rané britské dějiny, tudíž na období plné rituálů. Nicméně můj zájem o ně skutečně probudilo až hledání pro sebe vhodného svatebního obřadu, když jsem zjistila, že jako nekřtěná nemohu mít církevní sňatek a v obřadu na radnici mi chyběl hlubší smysl. Tehdy jsem v Anglii narazila na nedogmatické novodobé rituály a následně si udělala tříletý výcvik.
Možná teď zažívají rituály svůj comeback, ale donedávna se mnoho lidí pyšnilo tím, že pro ně svatba není důležitá, často rodiny ani neuspořádají pohřeb. Jak si tento odklon od rituálů vysvětlujete?
Zde je několik rovin. Rituály ve smyslu třeba sezonních oslav či folkloru, místních zvyků, mají podle mě poměrně pevnou kontinuitu až dodnes. A troufnu si říct, že byť se mění forma i název, jejich podstata zůstává po staletí stejná. Bavíme se například o Dušičkách, dožínkách, Hromnicích nebo dalších svátcích, které pochází z původního uctívání plodnosti Země, slunovratů a rovnodenností. I v křesťanských dobách si ponechaly své DNA, byť byly často přejmenovány. Na jejich rozšíření se určitě podepsala doba komunismu, kdy rituály a celkově duchovní život člověka nebyl považován za produktivní, tudíž žádoucí, a zároveň se jednalo o určitý druh stigmatu. Rituály se však slaví i nadále, byť forma se občas trochu liší. I vzhledem k tomu, že patříme k jedné z nejateističtějších zemí vůbec, myslím si, že naše duše přirozeně prahne po duchovním či spirituálním smyslu a kolektivní hledání je zde velmi patrné. Co se týká konkrétně pohřbů a svateb, podle mě to souvisí s tím, jak moc se z těchto oslav vytratila podstata. Často se jedná o velmi prázdnou formu, kdy nedochází k těm skutečně důležitým okamžikům, kde se řeči jen „odpapouškovávají“ a není prostor pro prožitek, emoce a skutečné smíření se nebo hlubokou oslavu. Obzvláště svatba se do jisté míry stala i symbolem ohromných útrat, takže pyšnit se malým sňatkem může být spíše ekvivalentem určité skromnosti nebo úspornosti či udržitelného přístupu a neplýtvání, což celkem pochopitelně mohou mnozí považovat za důstojné a žádoucí.
Skutečně nyní zažíváme návrat rituálů?
Ano. Za těch třináct let, co zde v Česku působím na poli přechodových rituálů, mohu říct, že poptávka po nich až exponenciálně roste. Ostatně i z toho důvodu máme již devátým rokem plný výcvik ceremonialistek a rozhodně nejsme jediný výcvik v republice. Otázka spíš zní, zda je to opravdu návrat. Do jisté míry se určitě opíráme o staré zvyky a tradice svých předků. Na druhou stranu se však snažíme vytvářet spíš rituály, které odpovídají moderním potřebám soudobé společnosti, a zejména dnešní ženě. Tudíž se nejedná o historickou rekonstrukci nebo pokus vrátit se do středověku. Jde spíš o proces, kdy se necháváme inspirovat určitými principy, které jsou univerzální napříč časem a často i kontinenty. Zároveň také ctíme kulturní dědictví regionu, z něhož pocházíme. Zcela radikální jsme pak v tom, že se zaměřujeme na rituály kolem plodnosti, tudíž navazujeme na tradici opravdu velmi starou, často pozapomenutou, která znovu staví plodnost ženy, páru, ale i Země do středu důležitosti a společenských hodnot.
O čem je podle vás rituál svatby? Přesněji – proč je dnes svatba důležitá? Můžeme ji tak snadno zrušit...
Svatba je prastarý a velmi zajímavý rituál. Pro mě je jeho podstatou spojení dvou linií, kde se ze dvou životů stává jeden společný, ze dvou nádob se stává jedna sdílená, větší. Je to dosti sofistikovaný proces toho, jak zachovat osobitost každého z partnerů a zároveň vytvořit sdílený prostor tak, aby ho mezi nimi nebylo ani málo, ani moc. Ve svatbě je tedy stěžejní, abychom našli, vyjádřili a došli k souznění v tom, co pro nás vlastně znamená, a následně si to během rituálu stvrdili pomocí slibu a svědectví naší rodiny, přátel, komunity. Pro každý pár má svatba trochu jiný význam, což by se mělo ctít. Naprosto zásadní mi tedy přijde tvořit svatební ceremonie na míru tak, aby odrážely skutečný záměr toho daného páru, nejen šablonu nebo společenský stereotyp. V souvislosti s rozvody je zajímavé, jak málo významu, případně financí se do nich investuje, právě na rozdíl od svateb. A tím nemyslím rozvodová řízení, která se táhnou roky a stojí všechny nervy i úspory, ale například rozvodový rituál, který může být velmi nápomocný právě k tomu, aby se dva lidé, kteří se kdysi milovali, dokázali i relativně v lásce, přijetí a odpuštění rozejít.
Co je svatba pro vás?
Svatba je symbol. Je to symbol spojení, závazku, symbol vytvoření společného prostoru a zároveň také požehnání a uvedení do jiného statusu vůči kolektivnímu celku.
Jednu svatbu jste zažila, pak její obdobu ve formě buddhistického rituálu. V čem jsou rozdílné? Vždy jde přece o vyjádření sounáležitosti dvou lidí... Zažila jsem tajnou svatbu na radnici a také čistě spirituální buddhistický svatební rituál. Svatba v kostele mě teprve čeká. Rozdíly jsou velké, jak ve významu, tak v dopadu. Nejedná se totiž zdaleka jen o niterný proces dvou lidí, který lze teoreticky projít mnoha různými formami, ale i o to, jak se mění jejich vztah vůči společnosti a naopak. V tom, jak se obávám, lze tu klasickou svatbu v naší společnosti zatím jen těžko nahradit, protože se stále bere „vážně“ téměř jen tato forma.
A co další svatba? Uvažujete o ní?
Ano, uvažuji a troufnu si říct, že zanedlouho se snad i odehraje. Mám za sebou také svatbu zrušenou i velmi těsně před termínem konání, takže to beru trošku s rezervou. Pokud nám ale bude přáno, tak věřím, že se v nejbližší době staneme manželi. Bude to má první velká a veřejná svatba a přiznám se, že z toho mám trošku obavy. Pro nás oba je to odvážný a zároveň velmi důležitý krok
Jaká by měla vaše svatba být?
Pro nás je svatba určitě primárně vyjádřením jasného a seriózního záměru být spolu před širším celkem – rodinou, přáteli i společností. A zároveň i příležitostí ujasnit si, jaké jsou naše sliby, představy, sny a závazky. Naše svatba bude trošku složitější, už jen proto, že máme kolem sebe hodně lidí, kterých se tak či onak náš osud blíž týká, tudíž předpokládám, že bude mít více komponentů. Já osobně se každopádně nejvíc těším na rituální část a na tanec.
Vnímáte, že je sezdání partnerů důležité i pro děti? Třeba jako jistá deklarace světu. Že svatba může být také informace o tom, že jsme rodina (například že „ten pán“ to s mámou myslí vážně)?
Ano, myslím si, že tato rovina kolektivního uznání skutečně zasahuje i děti. Potomci nesezdaných rodičů se mohou často ptát, proč tomu tak je, a vytváří to často úplně zbytečné pochybnosti. Nicméně zároveň naprosto respektuji, když jsou lidé dostatečně nezávislí na pohledu společnosti a rozhodnou se žít spolu v lásce, aniž k tomu potřebují jakýkoli papír. Pravda ale také je, že prakticky to představuje dost komplikací. Jak z pohledu právního, tak z pohledu určitého společenského přijetí. Proto se dá říct, že sňatek je v mnoha směrech prostě jednodušší cestou. I já mám zkušenost, kdy jsme zkoušeli nahradit to, co. vyplývá z manželství, pomocí jednotlivých smluv. Něco ale jednoduše nešlo a ten zbytek nám dal opravdu hodně práce. Tudíž společnost opravdu dává jasnou výhodu párům, které jsou ochotné sňatek podstoupit.
Jak to máte s pocitem princezny, který si mnoho z nás se svatbou spojuje? Měla jste ho, je potřebný?
Zatím v tom spíš vidím jen poměrně náročnou logistiku a organizaci a pouze doufám, že vše dobře dopadne a já si ten den nakonec užiji. Budu se maximálně snažit o to, abych ten den nemusela řešit nic kromě svých vlastních vnitřních pocitů a pocitů lásky vůči svému snoubenci. Pak se mi snad podaří si nějaký ten pocit princezny také prožít. Má zatím jediná oficiální svatba byla tajná, takže na princeznu jsemsi rozhodně moc nehrála. Nicméně i v té neveřejné variantě to bylo svým způsobem naprosto nádherné a jsem zvědavá, co to se mnou udělá tentokrát.
Měly by ženy po svých partnerech svatbu chtít? Mnoho z nich od ní ustupuje, aby nevypadaly, že si něco vynucují, že „nejsou v pohodě“...
Obecně se bavíme spíš o tom, že v dnešní době není cool mít dlouhý a seriózní vztah. Všechno musí být nezávazné a takzvaně na pohodu. Podle mě je fajn, když je u delšího vztahu jasné, zda to spolu myslíme vážně, anebo ne. Svatba je jedna z možností, skrze kterou můžeme dát jeden druhému najevo, že náš vztah je něco víc než jen příležitostný sex nebo kino. Myslím to s nadsázkou, ale celkově jsem spíš pro seriózní a hluboké vztahy. Samozřejmě ani povrchní zábava nemusí být nic proti ničemu. Nemyslím si ale, že se v tom skrývá ten největší poklad. Z mé zkušenosti právě delší vztahy postavené na hluboké důvěře, vzájemném odevzdání se a zodpovědnosti vedou do mnohem zajímavějších krajin.
Umíte si představit, že byste o ruku požádala svého partnera vy?
Představit si to dovedu, ale upřímně není to forma, která by mě vyloženě potěšila. Okamžik, kdy si muž klekne na kolena a vyndá prstýnek, je velmi magický. Zažila jsem ho dvakrát. Jednou velmi nečekaně, podruhé byl trochu víc předvídatelný. V obou případech to ale byly nesmírně krásné momenty, které si budu pamatovat až do smrti.
I přes studia politologie a historie se zabýváte především ženskou, partnerskou nebo mateřskou problematikou. V tématu svatby jsme se právě dotkly toho, že ženy nechtějí ztratit svou ženskost, a tak se často neumějí prosadit. Máme k tomu „hezké“ pořekadlo: Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě. Nebo se naopak chováme (jako) nezávislé ženy, a tak je pro nás opět těžké některé své zájmy prosazovat, protože zaujímáme postoj „jsem nad věcí“. Jak tohle vyvážit?
Já jsem se ženskou, partnerskou a mateřskou problematikou začala zaobírat právě díky studiu politologie, historie, následně genderu a programů v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví. Nicméně to, co naznačujete, mi spíš připomíná dva základní způsoby, jak něčeho v životě dosáhnout. Jeden je proaktivní lov, který víc spojujeme s mužským přístupem k životu, zatímco druhý je magnetismus neboli jakési svádění, kdy si zdánlivě pasivně, ale ve skutečnosti dost aktivně, přitahujeme to, co potřebujeme, aby šlo naším směrem. Tento způsob spíše asociujeme se ženami, i když mnoho mužů to také umí dobře. Stejně tak i mnoho žen se umí v dnešní době vydat na úspěšně aktivní lov. Oba směry fungují a oba jsou stejně hodnotné. Otázkou je, jak dobře to člověk umí. Zároveň u žen, které se chovají „jako“ nezávislé, ale opravdu to tak necítí, se bavíme o takzvaném archetypu obrněné a zraněné panny. Je to spíš na delší terapeutickou sebereflexi, kdy se postupně můžeme znovu víc otevřít světu, ukázat svou pravou tvář a odebrat kus brnění tak, abychom mohly cítit blízkost a intimitu v její plnosti.
Někdy mám pocit, že se s tímhle darem ženského sebevědomí, ve kterém je síla i ženskost, někdo už rodí. Na některých malých holčičkách vidíte, jak se umí prosadit, nenásilně, ale s neochvějnou energií. Někdy si zase myslím, že tu jistotu je možné čerpat z vlastní rodiny, když je stabilní a milující. Kde jsou ty prameny podle vás a lze se to naučit?
Myslím si, že hodně záleží na rodinném prostředí a na tom, jak moc bezpečně a přijatě se v něm cítíme. Dále samozřejmě spoustu věcí nasajeme, jak se říká, s mlékem matky. Ani ne tolik slova jako spíš chování a vztahové vzorce našich rodičů i ostatních příbuzných nám dávají první šablony toho, jak to tady v životě chodí. Mezi takové základy určitě patří právě i ženské sebevědomí. To lze samozřejmě získat i později v životě. Stejně jako lze pracovat se vzorci, které pro nás už nejsou prospěšné. Řekla bych, že v dnešní době máme opravdu velkou nabídku skvělých možností – různé formy terapie, prožitkových kurzů a příležitostí k sebereflexi. Stejně jako u všeho, i zde je pochopitelně nutné dbát na kvalitu. Na trhu lze najít fantastické a poctivé kurzy, stejně tak i kurzy bez obsahu. Je na každém, aby si našel to, co ho zrovna v danou chvíli oslovuje, a samozřejmě si i pečlivě vybíral svého průvodce.
Vedete různé ženské kurzy, máte nadaci, angažujete se ve veřejném prostoru. Co jste se od žen, které se na vás obracejí, naopak naučila vy?
Ten seznam by byl asi nekonečně dlouhý. Vše, s čím se v životě setkávám, mě něco učí, ať už skrze zkoušku, lásku, odraz sebe samé. Často mě zaráží, jak moc se opakují příběhy, určité šablony, které, samozřejmě v různých kulisách, prožívá mnoho z nás, a jak moc toho my ženy máme společného. Stejně tak platí, že to, co člověk ví, že funguje, pro něj bývá často mnohem těžší uvidět a aplikovat na vlastním životě. Nezbývá nám nic jiného než se o to alespoň snažit.
Mám pocit, že vždy, když vidím váš profesní web, přibude na něm nějaká aktivita...
Aktuálně se určitě nejvíc věnuji rodině. Na druhém místě je firma Ecstatic, kde nyní vyrábíme autorskou kolekci šperků a šatů a také přesouváme celou výrobu do Česka. Již delší dobu šijeme výhradně u nás, ale teď zde budeme vyrábět i všechny šperky. Hodně času mi také zabírá nadační fond Propolis, který podporuje velké množství různých projektů, ať už charitativních či občanských iniciativ. Zároveň vytváříme i své vlastní projekty, mezi něž patří například Žena v zenu, tedy projekt mapující fenomén hejtů, kterým ve veřejném prostoru ženy čelí a který zároveň předkládá strategie toho, jak se jimi nenechat omezovat nebo znechutit. Patří sem také úplně nový projekt Ať můžou, který se soustředí na osvětu a podporu profese porodní asistence a volně navazuje na předchozí kapitolu Ať stojí, kde jsme se zasadili o vznik porodních domů a center v Česku. Spadá sem i další projekt Jsem žena, u kterého jsme před chvílí otevřeli třetí kapitolu. Tento náš počin postupně mapuje osudy fascinujících žen, nejdříve v mytologii, dále v historii a nyní v náboženské a spirituální hierarchii. Díváme se tedy na často zapomenuté, ale bezpochyby mimořádně provokující a inspirující příběhy. A i v rámci toho projektu se v nejbližší době těšíme na nové knihy.
Jde to tak donekonečna? Máte nějakou kontrolku, záchrannou brzdu, abyste se nepřehltila? Popřípadě rituál, který vás zpátky uzemní?
Ne, nemám. Bohužel, asi jako u většiny lidí, jsou mým nejčastějším uzemňujícím mechanismem první známky nemoci, které mi dávají najevo, že jsem to přetáhla. Naštěstí už se mi to stává spíše výjimečně. Nicméně neříkám, že jsem imunní, a určitě mám spíš tendenci vymýšlet a dělat až příliš. Každopádně nic z toho, co tvořím, netvořím sama. V každém projektu i organizaci mám skvělé týmy převážně žen, bez kterých by to ani náhodou nešlo. Zároveň mi nechybí ani podpora v domácnosti. V žádném případě tedy nechci vytvářet mylný, matoucí a toxický archetyp superženy. Právě naopak chci jasně, nahlas a veřejně přiznat, a to klidně opakovaně, že mám podporu na všech frontách a sama bych to nezvládla.
text: Zuzana Vlčková I foto: Diana Mraziková, Lucie Dvořáková