HANA NOBLE I LAZY EYE I ŠATY I MÓDA I ŽENSKOST
S Hanou nás před lety spojila práce. Okouzlila mě ženskou elegancí, kterou navíc vyvdala ve jméně Noble. A zároveň lehkostí a svěžestí. Ta jí třeba umožnila svou módní značku inspirovanou retro módou pojmenovat po své oční vadě. Dnes tyto její charakteristiky vnímám jako různé projevy jediné vlastnosti, nebo možná spíše schopnosti – být svá. O módních návratech do časů 40. a 50. let, o tom, jakými rysy se vyznačují nositelky šatů od Lazy Eye, i o nevěstách v barvách si přečtěte v našem rozhovoru.
Většina rozhovorů, které jsi poskytla, vypráví okouzlující příběh o tom, jak sis z Ameriky přivezla retro šaty, maminka ti podle nich ušila další a kamarádky si je od tebe chtěly půjčovat. Třeba i na focení do módních časopisů. Nakonec toho bylo tolik, že začalo být nutné je vyrábět. To je snad ale skoro pohádka...
(smích) Víš, že není?
Ale co, s prominutím, nějaký fuck-up. Seberozvojové programy jsou jich plné. Prostě chyby, které nás posunuly, daly nám správný směr?
Určitě byly, ale asi ne tak závažné, abych si je pamatovala.
A v jaké chvíli se ze zábavy stala práce?
To bylo asi rok poté. Měla jsem práci u jedné známé oděvní firmy a musela jsem skončit. A najednou mi došlo něco vlastně úplně jasného – proč si někde vydělávám na to, abych platila někoho, kdo pracuje pro mě? A začala jsem se showroomu víc věnovat. Pak jsem se přestěhovala do lepších prostor, máme skvělou výlohu, najednou šlo dělat i další věci. Takže to sice něco ve smyslu fuck-upu možná bylo, ale vlastně je to opravdu spíš tak, že ty věci se na sebe nabalují, zrají, plynou. Já to tak mám ve všem, věci se pozvolna rodí a pak dozrají. Žádné zlomy a předěly.
Mluvíme o práci, co je vlastně tvoje práce? Neříkáš o sobě, že jsi módní návrhářka...
Taky se tak necítím. Slovo podnikatel mi taky přijde trochu divné. Jsem asi někdo, kdo vydává impulzy, organizuje...
Lazy Eye tedy vnímáš jako projekt.
Ano, projekt. Dělám si věci opravdu po svém. Šaty, jaké baví mě. Stejně tak vznikají i další věci. Když fotím, baví mě energie mezi mnou, fotografem, modelkou. Jsem radši, když se známe a rozumíme si. Neřešíme žádné bariéry jako třeba ostych, bavíme se a tvoříme. Moje přehlídky jsou pak spíš taková velká párty. Na většinu lidí, se kterými spolupracuji, mám osobní vazbu. Když vybírám modelky pro své šaty, může se sice jednat o profesionálky, ale tím klíčem je pro mě jejich osobnost. Chci, aby měly duši a názor. Nezáleží na věku, moc vlastně ani na postavě. Baví mě skutečné ženy. Šedovlasé, holohlavé, cokoli. Přemýšlím nad tím, co komu sluší, a osobnostem ty šaty sluší. Neřeším diktát marketingu a ono se to opravdu skládá tak, že vše funguje. Celé dohromady je to pak projekt, který mě baví a vyjadřuje. Klidně můžeme spíš než můj projekt říct, že je to moje další dítě (Hana má šestiletá dvojčata, pozn. red.).
Tvoje šaty jsou inspirované klasickou elegancí, střihy ze 40. a 50. let. Mělas někdy estetickou krizi, neříkala sis, že se to okouká, že stylizace je tak výrazná, že po nějaké době v tom nepůjde pokračovat?
Vždycky mi bylo jasné, že nebudu pořád dělat šaty odkazující na padesátá léta. Ale taky u jiných střihů a stylingů jsem se posunula přirozeně. Už nejsem holka, co spí v nabíraných sukních pod širákem nebo dělá DJku. Mám děti, potřebuju mít volné ruce, celý den poletuju a chci být upravená. Moct jít na hřiště i do divadla. Měním se, zraju a moje zákaznice vlastně se mnou. Takže časem vznikla celkem pestrá škála věcí, kde se ještě najdou mé první střihy, které jsou více dívčí, ale chodí ke mně pro šaty i ženy, které si přejí, nebo v práci potřebují, být nenápadné. Posun tu tedy určitě je. Je vidět i v showroomu, který se z hravého obchodu proměnil v budoár.
A kdo jsou tvoje zákaznice? Sama tvoje šaty nosím. Teď už to nevnímám, ale v tom, jak zdůrazňují klasickou ženskou krásu, jsou skutečně výrazné. Když jsem je začala nosit, najednou jsem měla pocit, že jsem na ulici vidět. Nebyla jsem na to zvyklá a uvědomuji si, že to někdy chce odvahu.
Je možná pravda, že mé zákaznice jsou něčím výrazné. I když si nechají poradit, většinou vědí, co chtějí. Šaty mohou osobnosti pomoct, ale ty ženy ji hlavně musejí mít. Zažila jsem už, že třeba manžel chtěl, aby se u nás jeho žena oblékla, šaty jí slušely, ona to viděla, ale necítila se na ně. Ne že by se jí nelíbily, ale nechtěla v nich prostě chodit. Stejný případ jsou maminky a dcery – vůbec zajímavá dvojka – maminky šaty nabízely dcerám, které do té ženskosti, přestože tady nemluvíme o vyzývavém oblečení, třeba ještě nedospěly.
To mi zní trochu jako u kadeřnice, že potřebuješ být nejen k ruce, ale i psycholog?
Nemyslím, že je to zrovna má silná stránka, vidím ale, jak s tím některé mé spolupracovnice umí skvěle pracovat. Neznamená to, že bychom někomu něco vnucovaly, ale české zákaznice jsou často stydlivé, možná ne úplně sebevědomé. Když nám umožní s nimi komunikovat, můžeme hledat, v čem se cítí dobře. Často úplně rozkvetou. Ale je jasné, že to je citlivé. Záleží to hodně na ženskosti a sebevědomí.
Své šaty i nosíš, jsi jim dobrou reklamou. Máš v rámci tohoto, řekněme stylu retro, i svůj vlastní styl? Střihy, látky, které tě baví nejvíc?
Při covidu jsem začala dělat hodně zavinovacích šatů, které mají překvapivě hodně variant a tou vůlí ve velikosti jsou nesmírně praktické. Já tomu říkám tepláky, protože jsou ohromně pohodlné. Takže moje šaty jsou teď zavinovačky, mám ráda květinové vzory. Z látek pak viskózy, které nádherně splývají. Ale pravda je, že mám z čeho vybírat, protože si od každých šatů dělám testovací vzorek.
Kolik jich máš?
No to nevím. (směje se) Jsou všude po bytě. Někdy jsou na ramínku i tři kusy, to je hrůza.
Tak odhadem, musí jich být desítky...
To určitě. Jen základních střihů máme asi stovku. Mám taky opravdu hodně kabátů.
Tvoje alibi ale je, že si děláš pracovní archiv. Kdyby sis musela vybrat a zabalit si jen jedny, které by to byly?
(ticho)
Tak dobře, troje? Něco ve smyslu „must have“ módních návrhářek. Jen předpokládám, že to ve tvém podání nebude bílá košile a rolák.
Bílou košili vůbec nemám! (smích) Určitě bych si vzala šaty Marlen, které mají v přední části hustou řadu knoflíčků. Jdou vzít na jakoukoli příležitost, klidně k teniskám. Tak ano, nakonec bych to zvládla, pro ty bych se rozhodla a vlastně je opravdu vždycky, když někam jedu, vozím s sebou. A kdybych si nemohla moc vybírat, zvolím černé.
Takže by sis uměla zmenšit archiv?
Já se těch šatů umím zbavit. Ten základní set musí kvůli práci zůstat. Ale mám ráda ten princip, že když něco nevyužíváš, pošleš to dál. Mám ráda antikvariáty. Vlastně jsem si teď všimla a moc se mi to líbí, že jak už fungujeme třeba deset let, začala jsem vídat své šaty na prodejních serverech. Je hezké, že kolují. Vlastně mě potěší, že takhle žijí mezi lidmi. Že je nechtějí vyhodit, když je samotné nebaví.
A když je potkáš na ulici?
To je moc hezký, vždycky mám radost. Samozřejmě se k těm lidem nehlásím, ale je to hezký pocit. Teď si třeba vybavuji, jak jsme dělali kabáty ve velmi výrazné královské modré. Ani se nenosila tolik jako dnes. Šla jsem třeba po nábřeží a úplně v dálce jsem ho zahlédla. To je prostě fajn.
Je pravda, že šaty od tebe jsou dobře rozpoznatelné. Ale asi i snadno napodobitelné...
Inspiruji se sice původními střihy, mám doma hromadu dobových časopisů, vždycky je potřebuji ale trochu adaptovat. Často mám nějaký nápad, chci je svěžejší nebo snáze kombinovatelné. Úpravu je třeba udělat také kvůli tomu, že dnešní ženy mají jiné postavy. Skutečně původní střih by možná sedl málokomu.
Co je třeba jinak?
Jsme vyšší a často musíme myslet na to, že dnešní ženy potřebují širší rukávy, hlavně ty krátké, zakončené pevnější částí. Taky přes žebra potřebujeme větší obvod.
Takže kopírování nehrozí?
Někdy poznám, že si ženy šaty zkouší a fotí. Možná aby si je nechaly ušít. Šít bez střihů, obzvlášť šaty, které jsou založeny na „fazoně“, ale dobře nejde. Taky se mi v začátcích stalo, že mě začala kopírovat švadlena, které jsem zadávala práci. To není třeba komentovat. I to byl ale impulz k posunu.
A vždycky svoji práci poznáš?
Myslím, že ano.
Tak jako je specificky ženská tvoje móda, předpokládám, že jsou takové i tvoje nevěsty. Platí pro ně, cos říkala o zákaznicích obecně? Že jsou osobnosti, vědí, co chtějí?
Taková zkušenost u mě převažuje. Je opravdu velká výjimka, když někdo přijde s požadavkem, že od nás chce ušít klasické svatební šaty. My běžně na zakázku nešijeme, nevěstám rádi vyjdeme vstříc, ale pořád je to tak, že vycházíme z toho, co děláme. Proto si nás také lidé hledají. Že se jim náš styl líbí. Hodně mých nevěst si dokonce na svatbu kupuje šaty, které máme v nabídce běžně. Některé si je třeba nechají ušít v luxusnějším materiálu, své preferované barvě. Vše pro ně adaptujeme, ale pořád je to Lazy Eye.
Takže nemáš bílé nevěsty?
Sněhobílé nikdy, často s odlesky champagne, podtóny, ale klasicky bílé vlastně nikdy. Navíc stále častěji ženy volí šaty i v sytých barvách. Zejména ty, které se nevdávají poprvé. Obléknou si třeba tmavě modré šaty. Jednak tu svatbu vnímají trochu jinak a navíc jsou rády, že šaty budou nosit dál. Když na nevěstu šijeme, často řešíme i to, co s šaty dál. Například že po zkrácení budou ze svatebních šaty letní.
Znám to jen z fotek, ale tvoje svatební šaty taky nebyly sněhobílé...
Byly tmavě modré. Nebyly vlastně nakonec úplně podle mých představ, ale pak se taky ještě mnohokrát vrátily jako společenské. Jsou to polodlouhé šaty s bílým podkladem a tmavou krajkou. Inspirací mi byly skutečné historické svatební šaty z 30. let. Ty byly dokonce černé. V první polovině 20. století se v klasických bílých róbách vdávaly jen mladinké nevěsty. Ta doba byla moderní, často ženy měly prostě dobře udělaný kostýmek. A neomezovaly se ani barvou.
Asi můžu prozradit, že nejen s těmi modrými svatebními šaty to úplně nedopadlo podle představ. Pokud na to dojde, jaká nevěsta bys byla dnes?
(smích) No určitě to není tak, že bych to měla promyšlené. Ale když tak s nevěstami pracuji, někdy bych si přála nějaké odvážnější.
Takže bys to třeba mohla vzít na sebe a jít příkladem?
No ano, mohla bych si třeba udělat kostým. Něco ve stylu Marlene Dietrich. Takže nevěsta v kalhotovém kostýmu. Ten by pak klidně mohl být i bílý. Dneska už by mi ani bílá nevadila. (smích) Obecně pánský styl by byl super. Bavilo by mě si s tím hrát. Potěšila by mě lesbická svatba, kde bychom třeba do tohoto stylu prokomponovaly obě nevěsty.
Když „nemáš“ promyšlené svatební šaty, jak by vypadal tvůj svatební den?
To ale opravdu už ani nejde promyslet, protože já mám ráda věci na punk. Moc mě nebaví, když je vše zorganizováno tak, že se lidi na svatbě bojí něco samostatně udělat. Jako u všech věcí bych jen potřebovala fajn lidi kolem sebe. Nic jiného bych nechtěla. Celkem často vidím v krámku ty nešťastné hosty, kteří shání šaty podle zadání. Svatba je třeba v lila a oni vědí, že koupí šaty, které nikdy nebudou mít na sobě. Už tam vlastně jdou trochu otrávení, že jsou tlačení do něčeho, co jim nevyhovuje. Já naštěstí tyhle věci vůbec řešit nepotřebuju. Děsí mě, že bych byla hezká na instagramu, ale místo svatebního veselí bych pózovala. Že bych si ten den neužila jako šťastná nevěsta, ale jako modelka. Takže to základní vím, ale svatbu teď neřeším.
A co řešíš, máš plány na další změny, rozšíření kolekce?
Jednu dobu jsem uvažovala třeba o spodním prádle. Udělali jsme kolekci retroplavek, byla hodně slušivá. Prádlo, které se nosilo, je taky velmi sexy a navíc praktické. Ta úvaha vlastně vzešla z toho, že mnoho zákaznic potřebuje poradit, jak se oblékat. Už neumíme nosit punčochy, hýbat se v šatech. Když začnete nosit šaty s padnoucím střihem, zjistíte, že potřebujete i odpovídající spodní prádlo. Hlavně kalhotky, měly by být do pasu, stejně jako šaty, aby jejich gumička nepřetla bříško. Hodně zákaznic také časem přijde na to, že spodnička není pro babičky. Že šaty potřebují krásně splývat a celá postava pak vypadá mnohem lépe. Dobré šaty skryjí nedostatky, pomohou postavu vytvarovat. Takže nás samozřejmě napadlo prádlo šít, ale vlastně by se jednalo o další segment. Šít spodní prádlo není snadné. Do bot na objednávku jsme se ale opravdu pustili. Barevné lodičky na podpatku. Vývoj byl dost drahý, a jak už jsme zmínily, všichni nectí originál a vaši investici.
Když mluvíš v množném čísle...
Myslím nejenom sebe, ale všechny kolem krámku a Lazy šatů. Šije je moje maminka, její kamarádka, už mám i další švadlenu. Lidi, se kterými spolupracuji...
Kromě toho, že máš archiv šatů, po kterém jistě mnohé z nás touží, mě zaujalo, žes historické šaty dostala...
Opravdu za mnou několikrát přišli i úplně cizí lidé, kterým se ta móda líbí, a přinesli mi poklady ze šatníků babiček. Některé věci jsou fajn, ale mnohdy bych svým názorem spíš zklamala. Všechny staré kousky nejsou zajímavé. Jde hlavně o materiály, ze kterých se šilo. Často se jedná o umělotinu. Na druhou stranu narazit na skoro sto let starou látku je skvělé a i to se mi párkrát podařilo. Poctivý materiál poznáte.
A doplňky? Sama schraňuji nádherné kabelky po pratetách, ale odvahu jsem na ně nikdy nenašla.
Mám to stejně. A myslím, že vím, čím to je, že fungují jen jako objekt. Společně s klasickým střihem se mohou snadno proměnit na kostým. Hezké věci jsem si schovala, ale doplňky volím současné, spíš kontrastní. K šatům beru klidně tenisky, kovbojské pásky. Oblékání není snaha o dokonalost, spíš zábava – a věřím, že i sebevyjádření. To, že pouzdrovými šaty podtrhnete ženskost, přece neznamená, že vám mají přidat dvacet let.
text: Zuzana Vlčková | foto: Martin Pokorný (1, 2, 5), Hana Noble (3, 4)