FOTOSTORY: Věčné pouto

Matka a dcera. Dvě ženy navždy spojené pevným poutem. Jsou si podobné, a přece je každá svá. Jedna druhé předává své zkušenosti, promítá do ní své sny, ochraňuje, prožívá s ní každou radost a bolest. Druhá naslouchá, a přitom má svou hlavu, patří jí svět a touží se do něj vydat. Nechat domov za sebou a vědět, že se tam může zase vrátit, přijít si pro radu, podporu, inspiraci, pro lásku. Nebo jen pro chvíli pohody strávenou klábosením o maličkostech.

Jsou si podobné, i když by to třeba samy neřekly. Prozradí je drobné gesto, barva očí, tón smíchu. Matka je pro dceru předobrazem, vzorem, podle ní si utváří své představy o životě, ať už v nich rozvíjí to, co se máma snaží předat, nebo se vůči tomu vědomě či nevědomě vymezuje a hledá si jinou cestu. A dcera současně formuje mámu, zprvu nenápadně, ale s léty čím dál víc, někdy jsou ty chvilky těžké, plné kritiky, a pak je zapotřebí nadhled, trpělivost. Pochopení. Jednou si o tom budeme vyprávět a upřímně se smát, jak to bylo, mami, když jsem byla malá? Nikdo k sobě nemá tak blízko jako matka s dcerou, a z toho vztahu se dá čerpat nesmírná síla.

Když pak nastane okamžik, kdy dcera dospěje a začne si vytvářet svůj vlastní domov, stěny toho původního malinko osiří, ale zároveň se tím tradice posune o kousek dál v čase i prostoru. Něco starého zůstane, něco nového se přidá. A pak se role obrátí, mladší generace inspiruje své rodiče, vždyť i v mámině duši je pořád kus malé holky. V dceři zase zůstává matčin otisk. Věčné pouto.

Fotostory jsme fotili „na škole“, v chalupě z 19. století ve vesničce Javorek obklopené Žďárskými vrchy. Ve stavení s šindelovou střechou bydlel pan učitel, na největší místnost dodnes řada starousedlíků s nostalgií vzpomíná jako na svou školní třídu, a tak pojmenování Na škole už chalupě nikdo neodpáře. Současní majitelé objekt pečlivě zrekonstruovali a plánují jej pronajímat. Modelkami se na jeden den staly herečka, scenáristka a držitelka divadelní Ceny Thálie Lucie Trmíková a její dcera Kristýna Nebeská, studentka FAMU.