Vojta Hurych

--193

ROZHOVOR I VOJTA HURYCH I FOTOGRAF I SVATBY I PŘÍBĚHY


Žádná svatba se neobejde bez smíchu a pláče. Je to hurikán emocí, který nás zasáhne a dovede překvapit i největší drsňáky. Je to nezapomenutelný zážitek a chceme si ho uchovat jak v srdci, tak na fotografiích, které nás dokážou přenést kdykoli zpátky. Zachytit pocity a atmosféru svatby je umění. Jak na to? Vojta Hurych je fotograf, pro něhož jsou emoce a síla okamžiku to hlavní a věnuje jim pokaždé stoprocentní pozornost. Profesionál každým coulem a zároveň srdcař, který bere každé focení jako jedinečnou příležitost. Vedle svateb se věnuje dokumentování sportovních nebo filmových příběhů a své práci dává dobročinný přesah. 

Čím vás svatby tak uchvátily? Můj tatínek je ze sedmi dětí. Z téhle strany rodiny mám dvacet čtyři sestřenic a bratranců a já jsem nejmladší „vnouče“ ze všech. Odmala mě tahali po takových těch poctivých vesnických veselkách. Spousta lidí, jídla a nás dětí si nikdo nevšímal. Vzpomínám si, jak jsem chodil do kuchyně a ujídal tetiny výborný kremrole nebo jak jsem se za kulturákem popral s klukama, protože lovili čolky v požární nádrži a pak na ně šlapali. To všechno v takovém tom kousavém, nepadnoucím a hlavně zděděném sáčku. Dokonce si vybavuju, jak nás na společné fotce šteloval pan fotograf a já to naprosto bojkotoval. Jinak mě to ale moc bavilo.

Takže vás to prostředí chytlo a najednou z toho byla práce? Fotit svatby nebylo vědomé rozhodnutí, spíš přirozené, protože mi to bylo blízké. Že se focením svateb dá slušně uživit, jsem netušil. Peníze nebyly moje motivace, proč začít se svatbami. První svatbu, kde jsem byl jako hlavní fotograf, jsem nafotil před osmi lety. Nato už následovala první honorovaná, byť jen symbolicky. Teď už jich mám za sebou na dvě stě padesát.

Jak to děláte, že vám svatby za ta léta profesionálního focení ještě nezevšedněly? Když pominu, že je opravdu každá svatba jiná, protože je vždy odrazem lidí, tak si myslím, že to je otázka úcty k události, která je pro snoubence a jejich blízké upřímně důležitá. Maximálně to respektuji.

mile_010

Pozná se na fotkách, když to pro fotografa začne být rutina? Zajímavá otázka. Každý tvůrce nebo kreativec si vědomě i nevědomě vytváří pro různé procesy nebo situace nějakého pomyslného autopilota, který mu umožní ušetřit mentální kapacitu. A pokud pak tu energii využije jinde, aby se zase o kousek posunul, tak na jeho práci rutina, myslím, vidět nebude.

Proč je fotografa na svatbě vůbec zapotřebí, když mají dnes všichni mobily s relativně dobrou optikou? Protože fotografa nedělá fotoaparát, ale um vnímat a rozpoznat emoce a ty pak zachytit. Kdybyste si mohli vybrat, vzali byste na svatbu někoho, kdo má dobrý foťák, nebo toho, kdo umí prostřednictvím souboru fotografií odvyprávět příběh oslavy lásky dvou lidí? Hádám, že by si většina vybrala druhou možnost, protože to jde udělat klidně i mobilním telefonem.

Co by měl splňovat dobrý svatební fotograf a podle čeho se orientovat při výběru? Svatební fotograf by měl být samozřejmě zdatný profesionál ovládající širokou paletu fotografických žánrů. Ale hlavně by měl být dobrý společník. Mohlo by se zdát, že si snoubenci vybírají fotografa jen podle fotek, které od něj viděli. Často se mi ale stává, že mě poptávají snoubenci, které jsem potkal jako svatebčany na nějaké svatbě. Tam vás totiž vidí, jak na svatbě fungujete jako člověk. Zkrátka je dobré, když si snoubenci vybírají fotografa i podle toho, jak si lidsky sednou.

mile_011

mile_012

Děláte na přání klientů fotky, které vám nejsou vlastní nebo jdou proti vaší filosofii? Ve svatební fotografii platí jedno pravidlo – to, co fotograf ve svém portfoliu a na sociálních sítích ukáže, to od něho budou snoubenci očekávat. Pokud něco nechce fotit, tak by to neměl ukazovat. Moji klienti po mně takové fotky naštěstí nechtějí. Čas od času přijde nějaká družička s nápadem typu „na naší svatbě náš fotograf fotil tohle“ a vyklube se z toho nějaká aranž, která se může v prvopočátku tvářit jako velké klišé. Ale i v tom se dá najít ledacos navíc, například upřímný smích nevěsty, když se něco při oné aranži nepovede. Takovou fotku považuju za hodnotnou a už mi tak nesejde na tom, jaká cesta k ní vedla.

Pro vaše svatební fotografie je humor typický, stejně jako smysl pro jemné paradoxy. Místy to připomíná Formanovu klasiku Hoří, má panenko. Je to specifické pro české prostředí, nebo je svatba vážně taková legrace? To je skvělé přirovnání. Ve filmu Hoří, má panenko údajně Miloš Forman nedal hercům scénář, aby tak podpořil jejich spontaneitu a věrohodnost. Každá svatba byla a vždycky bude o lidech. Fotky, které tak vzniknou, mají bez přehánění ochránit jejich vzpomínky, nikoli posloužit jako vylhaná sebeprezentace pro bývalé lásky ze střední. Miluju humor ve fotce, proto se vždy o takové fotky rád podělím. Když je ale svatba intimní nebo romantická, zachytím ji tak. Vždycky respektuju atmosféru. Moji klienti často říkají, ať to nafotím takové, jaké to opravdu je.

Máte i po těch letech strach, abyste nepropásl ten správný okamžik? Samozřejmě. Můj přístup je fotožurnalistický, proto skoro celou svatbu nedám foťák od oka. I tak mi toho hodně uteče. To je ale normální. Štěstí naštěstí přeje připraveným.

mile_009

Jak se zrodil projekt Příběhy fotek? Když jsme byli s manželkou Barunkou na svatební cestě v Norsku, tak jsem si sám pro sebe posteskl, že na webu neexistuje místo, kde bych si mohl pročítat příběhy fotek. S touto myšlenkou jsem oslovil Žandu Valentovou, jednu ze spoluorganizátorek Festivalu svatebních fotografů. Ta se pro projekt nadchla a vlastně se stala jeho spoluautorkou a hlavním motorem.

O co v projektu jde? Příběhy fotek je dobročinná online galerie, která prodejem speciální edice tištěných fotografií od uznávaných fotografů i nadšenců podporuje nadaci Dobrý anděl. Všechny zveřejněné fotografie je možné zakoupit za cenu 3 000 korun. K dispozici je vždy limitovaný počet deset kusů. Tištěné fotografie jsou dodávané na papíře nejvyšší kvality, zarámované a dárkově zabalené, včetně certifikátu pravosti a příběhu, který se k fotografii váže. Nadaci Dobrý anděl, která pomáhá rodinám v nouzi, pak vždy putuje sto procent částky z prodeje.

Zmínil jste Festival svatebních fotografů, je to čistě platforma pro profesionály, nebo tam najdou inspiraci i nastávající páry? Festival pořádáme ryze pro svatební fotografy a kameramany. Je to setkání, kde se můžeme jako tvůrci a profesionálové vzdělávat, inspirovat a navzájem potkat. Z vybraných peněz pak pomáháme těm, kteří to nutně potřebují. Komu ty hodnoty přijdou smysluplné, tak se festivalu účastní.

Řada vašich projektů má charitativní rozměr. Na co jste nejvíc pyšný? Za ty čtyři roky jsme prostřednictvím Festivalu svatebních fotografů darovali na dobročinné účely 407 191 korun. Příběhy fotek k dnešnímu dni pomohly dalšími 121 000 korunami. To není málo na to, že jsme „jen“ svatební fotografové, ne? Velký dík zalouží moji kolegové a spoluorganizátoři Žanda Valentová, Petr Wagenknecht, Yvonne Baranovičová, Katka Sedláčková a Tomáš Malý. Každý svým dílem, časem a úsilím k této částce přispěl.

Pořádáte festival, přednášky a workshopy. Co vás tak přitahuje na sdílení informací? To, co do života dáš, to se ti i vrátí. To mi kdysi řekla maminka. Krédem Festivalu svatebních fotografů je „Amatéři si konkurují, profesionálové pomáhají“.

Další oblastí, které se věnujete, je focení pro film. Co je vaší úlohou? Jako placový fotograf musím nafotit většinou dva druhy fotek. Těmi prvními jsou fotosky – fotografie, kde není zachycen štáb a které by měly navozovat atmosféru filmu. Určitě si tyto záběry pamatujete z vitrín před vchodem do kina, než je nahradily plakáty. Dnes slouží spíše k propagaci filmu na internetu a v tištěných médiích. Mým druhým úkolem je zachytit filmový štáb při práci a dění na place.

Kam už jste se všude podíval? Se seriálem Případy 1. oddělení jsem nahlédl pod pokličku pražské mordparty. Film Hastrman a seriál Neviditelní mi pak otevřel svět vodníků v Čechách. Díky filmu Milada jsem se podíval do období první poloviny dvacátého století. To byl určitě nejsilnější zážitek!

Focení takového filmu musí být úplně odlišná zkušenost než svatba... To je. Při zachycování svatebních příběhů se snažím otisknout emoci do fotografií prostřednictvím lidských výrazů ve tvářích. Během natáčení filmu Milada jsem kromě standardních fotek vytvořil i soubor osmi snímků, kde naopak obličeje skoro zachyceny nejsou. Soustředil jsem se spíš na ilustraci té doby a celkově tíživou náladu komunistické perzekuce. Pro mě je to naprostý opak svatební fotky. Z toho souboru jde chlad. Jsem za tu možnost nesmírně vděčný, považuju to za svůj nejlepší soubor a hlavně svůj dílek do skládačky, která nám má připomínat, jaký byl komunismus svinstvo.

Fotografie z natáčení filmu MILADA.

mile_004

mile_003

mile_001

mile_002

Fotíte i příběhy zajímavých osobností, za sportovní dokument o Jiřím Soukupovi jste dostal ocenění Czech Press Photo. Zajímá vás časosběrná práce? Je to další protipól k „jednorázovým“ veselkám? Dokument o Jiřím Soukupovi byl roční projekt. Od 1. ledna do 31. prosince jsem průběžně zachycoval rok jeho života, ve kterém slavil devadesáté narozeniny. Trávil jsem s ním čas na sportovních kláních i na oslavách s rodinou a přáteli. Za tu dobu jsme se spřátelili a vzájemně poznali. Takový luxus na svatbě logicky nemám. Ale přístup byl a je v obou případech stejný. Jde o to, poutavě odvyprávět prostřednictvím souboru fotografií lidský příběh. Moc rád bych se příští rok pustil do dalšího podobného projektu.

Ze sportovního dokumentu o Jiřím Soukupovi.

mile_006

mile_005

mile_007

mile_008  

 

Vojta Hurych

Fotograf, manžel, tatínek, narozen v Litomyšli. Původní profesí krajinný inženýr. Nositel čtyř cen Czech Press Photo, finalista soutěže New Talent 2019 na největší evropské svatební konferenci BODAF v Barceloně, spoluzakladatel projektu Příběhy fotek, spolupořadatel Festivalu svatebních fotografů.

 

www.pribehyfotek.cz I  www.festivalfotografu.cz I  www.hurych.cz  

text: Helena Stiessová | foto: Vojta Hurych