KNĚZ Josef Suchár

XT3K0904

ROZHOVOR I JOSEF SUCHÁR I KNĚZ I OTEC I NERATOV I VÍRA


Jako tajně vysvěcený kněz zabloudil Josef Suchár do Neratova při přípravě táborové hry v roce 1987 a zprvu si myslel, že stanul před zříceninou zámku. V modlitbě slíbil, že pokud se změní režim a on bude moci být oficiálně knězem, o kostel se postará. A posléze zachránil nejen toto významné poutní místo, ale vrátil život i do vysídlené vesnice u polských hranic, kde tehdy trvale žili jen čtyři obyvatelé. Od roku 1992 zde působí sdružení neratov, kde našli útočiště lidé s různými formami postižení i opuštěné hendikepované děti. Klienti zde mají chráněné bydlení, sdružení provozuje pivovar, hospodu, obchod, v nedalekých bartošovicích školu, v plánu je vybudování domu pro seniory nebo výstavba nové křížové cesty. Vše, co se v Neratově děje, se nedělá pro lidi s postižením, ale s nimi. Kdo tady neuvěří v boha, uvěří v člověka.

V kostele Nanebevzetí Panny Marie v Neratově oddáte ročně téměř šedesát párů. Co byste vzkázal snoubencům, kteří se na svatbu teprve chystají, a třeba ji i odkládají, váhají? Všechny bych chtěl povzbudit, ať do toho jdou. Ano, je to nějaký závazek, odpovědnost, ale jde o to, jestli chci žít pravdivě a jestli chci poznat to dobrodružství spojené se slovem láska, kdy to není jenom to přijímání, ta rozkoš, kterou člověk může prožít, ale je tam něco, co nás dělá lidmi. Protože člověk je o stupeň výš než ostatní tvorové, nejde jenom o zachování rodu, pohlavní pud a všechny ty síly. Ano, je v tom biologie, chemie, to všecko tam je... a je tam ještě něco víc. A když tohle začne zrát, tak by ti dva do manželství měli vstoupit, protože v tom spočívá proces přerodu člověka, který kouká, přijímá, v toho, který dospěl. A aby dospěl, je zapotřebí, aby ta různost zapadla do sebe, aby i ten vztah, který vede k naplnění a propojení muže a ženy, dospěl do podoby lásky dávající. A potom se najednou objeví nový rozměr, to není skládání jedna a jedna jsou dvě, to není chemická reakce.

DSCF6323

Svatba je významná životní událost a může mít řadu podob. Který z vnějších atributů by se neměl opomíjet? Velice důležitý je slib a to, aby si ho snoubenci říkali z očí do očí. Když stojím tváří v tvář tomu, koho mám rád a říkám mu svatební slib, tak je to prostě zavazující. Potom předání prstenů, požehnání a svázání, to jsou podle mě věci, které jsou hodně důležité. A jsem přesvědčen, že by se obřad měl odehrát na nějakém krásném místě, aby to pro snoubence byl prostor, kde jim je hezky a kam se rádi vrací. A zároveň by to mělo být místo tak nějak dostupné, protože až v životě nastane čas, kdy začne něco trochu všednět nebo do vztahu vstoupí odlišnost, bolest, nepochopení – tak aby se mohli na to místo vrátit. Aby si tam mohli prožít takový vnitřní restart toho okamžiku, tam, kde při obřadu stáli a kde se dívali jeden druhému do očí a strašně toužili být spolu. A chtěli za všech okolností dát všechno, co mají.

Na rozdíl od civilního sňatku předchází tomu církevnímu příprava – obvykle to bývá pět setkání s oddávajícím knězem. Jak k ní přistupujete vy? Církevní sňatek je vlastně darovací smlouva. Ve svatebním slibu zazní: odevzdávám se ti a přijímám tě. Pro mě je důležité, aby si snoubenci uvědomili, že se k něčemu zavazují, že s tím slibem je spojena zodpovědnost. Důležité je vysvětlení toho slibu, protože svatební obřad v kostele je možné uzavřít jen za splnění tří základních podmínek: že rozhodnutí snoubenců bude svobodné, že bude dobrovolné a že bude z lásky.

Jak lásku vnímá křesťanská tradice? Láska je dávající se, ne přijímající – to byl řecký bůh lásky Eros a řecké vnímání. V katolické tradici je stěžejní postava Ježíše Krista a Boha, který se dává absolutně. To znamená, že láska je vnímána jako dar, ne jako obchod – já tě budu mít rád, když ty mě budeš mít rád. Ale jestliže něco daruji, pak za to nic nechci. Ježíš nás učí i to, že závazek „daruji se“ – když říkám miluji – znamená, že můj život je tady proto, aby ten tvůj učinil šťastný, a já ti chci dát všechno, co mám. Ze svého vezmu a dám. A dám ti všechno, i třeba život za tebe položím. A nejen tehdy, když mi to budeš oplácet, ale i tehdy, když zapomeneš, když mi ublížíš.

DSCF6550

"Lež, to je nejstrašnější a podle mě v zásadě jediný hřích. Lež, nepravda se zlým úmyslem, rozbíjí všechno, co pospojujete, rozděluje lidi, uvádí je do samoty, do strachu."

XT3K0944

Jak manželství a vztah promění děti? Jsou to právě děti, které nás učí stoupat po stupíncích lásky. Z té přijímající, zamilované, k té obětující se přes tu odpouštějící až k té, která je všedarující v rovině svobody, protože láska bez svobody nemůže existovat. A právě děti nám jasně dávají najevo, že to v životě může být i jinak, než jsme si představovali. Už od malička nebudou brát ohled na to, jestli máme nějaká práva na odpočinek nebo na kulturní vyžití, ale klidně si budou v noci hulákat. A my za nimi půjdeme, ne proto, aby nám je nesebrala sociálka, ale proto, že je máme rádi. A potom, když nám budou chtít udělat radost a počmárají zdi nebo rozstříhají záclony, tak to třeba i necháme, protože najednou vnímáme, že to prostě může být i jinak.

... a pak přijde puberta. Potom nám sdělí, že jsme ti hnusní rodiče, protože je nemáme rádi, protože jim nechceme dovolit, aby si propíchly nos nebo přišly po půlnoci z diskotéky. A člověk tam stojí a až zoufale prosí Boha, aby pomohl, protože už neví, co s tím udělat, ale uvědomuje si, že bez svobody to nejde a že musí opouštět ty ochranné meze, které vybudoval proto, aby se dítěti nic nestalo. Unést tuhle odpovědnost není vůbec jednoduché.

A potom dítě odchází. A odchází třeba s úplně podivným elementem, který se nám vůbec nelíbí, ale ani s tím nic dvakrát nenaděláme, a může žít i jinak, ale důležité je, aby ho provázely naše modlitby, naše požehnání, přání dobra i prosby, aby to naše dítě nějak pochopilo, dozrálo. A až dozraje, tak bude moct říct promiň nebo děkuju. To je právě ta cesta lásky, na kterou potřebují být dva.

I tohle se snoubenci v rámci přípravy probíráte? Neměla by to být nějaká nalejvárna, povídáme si, co je to vlastně víra, Boží řád, zákonitosti, které jsou vloženy do Desatera, s tím související etické otázky, co bude dál, až odsud odejdu... to jsou body, o kterých by si oni dva měli něco říct, aby znali názor jeden druhého, protože tohle bude vstupovat do mého života. Takhle já chci žít, ale má to stejně i ten druhý? Když tohle budeme řešit až ex post, tak už je to složitější. A zvlášť tam, kde je to záležitost člověka pokřtěného, který je vázán pravidly víry, a nepokřtěného, který těmi pravidly vázán není.

Odhadnete, jak velkou část tvoří sňatky obou pokřtěných? Tak jedna čtvrtina. Sňatků pokřtěných s nepokřtěným je daleko víc a mám z nich velikánskou radost. Mě velice těší, že sem na výročí svatby jezdí, přivezou mi ukázat děti a chtějí je nechat pokřtít. Je to takové to znovuobjevení víry. A obzvlášť je moc hezké, že třeba i ti, kterým jsem dával požehnání, protože oba byli nepokřtění, občas přijdou, co můžou udělat pro to, aby se mohli dát pokřtít. Protože zdejší kostel není moc načančaný a je poznamenaný životem, i tím drsným životem, tak lidem dává naději, že i ty věci, které se pokazí, se dají opravit.

XT3K0962

Jak v současném životě, kdy na nás útočí sociální sítě, velké pracovní nároky, starost o děti i rodiče, neztratit Boha? Víte, Bůh není někde vedle. On sám se představil v Bibli Mojžíšovi ne podstatným jménem, ale slovesem – býti. Mé jméno je „Jsem“. A Ježíš je představen andělem Marii jako „Imanuel – Bůh s námi“. A on se nám dává, ukazuje, ba dokonce nabízí se nám právě v lidech, které máme kolem sebe. V dětech, práci, v nádherné přírodě. A dává se nám poznat, abychom mohli alespoň kousíček uvidět a zamilovat si ho. On je v tom životě, který můžeme prožívat. A na Bohu je nádherné to, že nám nabízí, abychom vztah, který máme k němu, realizovali právě vůči blízkým. Ty můžeme pohladit, políbit a věnovat jim lidskou lásku, můžeme jim odpouštět. Když se starám o děti, chodím do práce a snažím se to nějakým způsobem skloubit, když bojuju za pravdu a všechno možné a pak mám ještě sílu třeba odpustit nějakým darebákům, což není vůbec jednoduché – to je podle mě život s Bohem.

A jaký je život s lidmi s postižením? To je veliký dar, který jsme tady v Neratově dostali. Oni jsou ti, kteří nás dělají lidmi, protože pokud je máte rád, tak vás trošku zabrzdí – nejsou tak rychlí jako ostatní, člověk ale objeví jiný svět. Ten svět může být krásný. Lidé s postižením jsou nositelé radosti, ale trochu jinak, a ta jinakost je něco podobného, jako když jedete po dálnici. Jste sice rychleji z bodu A v bodě B, ale nevíte vůbec nic o krajině kolem. Teprve když zastavíte, sjedete z dálnice a podíváte se do vesničky pod ní, najednou uvidíte věci, které byste normálně neviděli – a jsou taky nádherné, akorát to chce trochu čas a chtít, být trpělivý a vědět, že sice můžu, ale nemusím mít všechno hned teď.

Role kněze se i přes značnou setrvačnost a konzervativnost církve proměňuje. Jaká je úloha duchovního dnes? Já si myslím, že kněz je tady od toho, aby pomáhal lidem objevit Boha. Ten vztah si stejně musí vybudovat oni sami a to do lidí nenatluču. Vztah k Bohu nestojí na tom, jestli se naučí říkat nazpaměť Otčenáš, Věřím v Boha, Desatero a že budou znát katechismus a že budou chodit do kostela. Vztah k Bohu je vztah milujících bytostí a poznání Boha je cesta, která bývá někdy hodně složitá a krkolomná. Je důležité, aby tady byl někdo, kdo vás vyslechne, nasměruje, nebo někdo, kdo za vás aspoň poprosí. Já se necítím být hoden, abych někomu něco zakazoval. Spíš si myslím, že důležitá je naděje, a vycházím z toho, že jestli je Bůh zdroj absolutní lásky, tak v něm musí být i absolutní odpuštění, protože to jinak nejde.

XT3K0942

text: Hana Janišová | foto: Eliška Fischerová, Khiria

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.. Více informací zde.